Pocta velkému muži z malého města

O kom je řeč? Myslím, že stačí jediná nápověda - zakladatel kynžvartské házené a nejtradičnějšího mládežnického turnaje Kynžvartský pohár! Ano, touto cestou bychom Vám rádi připomenuli člověka, který si zaslouží více než jméno dobrý, protože jeho myšlenky a práce byly věnovány spíše jiným než jemu samému! Dovolte nám zavzpomínat na pana MILANA PROKEŠE.

Narodil se 4. 3. 1934 v Praze a do Lázní Kynžvart se přestěhoval se svou životní partnerkou v roce 1960, když si své nové místo bydliště vybral částečně náhodně a částečně dílem osudu, protože zde získal zaměstnání u místních Lesů ČR. Náplní jeho života byla však práce s mládeží, proto když v roce 1970 začal v Lázních Kynžvart fungovat oddíl základní tělovýchovné výchovy, okamžitě zde začal pomáhat jako cvičitel. Sám se ke sportu dostal již během studií a následně pak v Lázních Kynžvart hrál aktivně fotbal. Do oddílu ZTV docházeli chlapci včetně jeho syna Jaroslava, ale během roku se začala objevovat také děvčata mimo jiné jeho budoucí snacha Marie. Dělala se atletika, gymnastika, chlapci hráli fotbal a hokej. A co s dívkami? To byla "osudná" otázka. Daly se hlavy dohromady a vyšla z toho házená. Naštěstí pro nás všechny, které jsme prošly jeho trenérskýma rukama, a jimž dokázal změnit osud a nasměrovat životy tou cestou nejlepší, a to je doprovázenou sportem.

Slovy jeho syna Jaroslava Prokeše, trenéra házené: Mohl bych mluvit dlouho o jeho kladech a asi jen těžko bych hledal zápory. Myslím, že je mnoho těch, kterým svou prací pomohl určit směr života. Já jsem jeden z nich a mnohokrát mu za to děkuji. Chtěl bych mu také poděkovat za vše, co udělal pro mě a moji rodinu a také mu děkuji za vše co, vykonal pro své okolí všude, kde působil a pracoval.

Ještě na chvíli zpět k začátkům házené v Lázních Kynžvart. V nedalekém Chebu s házenkářskou tradicí se bylo kde přiučit. Sám kdysi přiznal, že ho ani ve snu nenapadlo, že nadšení vydrží a získá si to mezi dívkami takový zájem. Děvčata ale na házenou chodila a časem přicházela další. Do té doby dělal všechny možné sporty (trénoval fotbal, hokej), ale házenou ne. Sehnala se tedy veškerá dostupná literatura, s čímž velice pomohly okolní oddíly házené -zejména Lokomotivy Cheb, kde bylo tréninkové středisko mládeže, ale také dnes již zaniklý oddíl ze Skalné. Cvičilo se v malé tělocvičně staré školy, učila se pravidla házené a nakonec bylo přihlášeno první družstvo do okresního přeboru mladších žaček v sezóně 1970 - 1971. Od té doby se datuje vznik oddílu. Prostory na tréninky se hledaly velice těžce, školní tělocvičnu vystřídala sokolovna nad hospodou a po výstavbě nové školy v roce 1976 se trénovalo v nové tělocvičně, kterou využívá oddíl dodnes. První venkovní hřiště bylo pískové, které se v roce 1978 změnilo na asfaltové, využívané rovněž dodnes. K velké radosti pana Prokeše došlo v roce 2014 k rekonstrukci druhého hřiště, jehož povrch se změnil z asfaltu na tartan. To jsme v čase ale hodně přeskočili.

V roce 1975 se hrál první ročník legendárního Kynžvartského poháru. Vznikla další družstva, přicházeli další trenéři. Děvčata pod vedením pana Prokeše vybojovala postup do krajské soutěže, v konkurenci klubů z větších měst se neztratila a hrála například na přeborech ČSR v Praze (1983 starší žákyně – 5. místo) a Mostě, na přeborech škol Turnově (3. místo) nebo Ostravě. Pro klub z malého západočeského městečka se velmi brzy stala účast na turnajích po celé republice samozřejmostí, a tak se v srpnu 1982 poprvé vyjelo do zahraničí, do Erfurtu v tehdejším NDR. Později přibyly turnaje v Polsku, SRN a Itálii. Mezi úspěchy je třeba také zařadit účast kynžvartského oddílu v národní lize dorostenek (od roku 1985) a následně od roku 1991 působení mladších dorostenek v první lize, kde se děvčata nejlépe umístila na 3. místě. V roce 1994 byla pro tehdejší hráčky největší odměnou účast na mezinárodním mládežnickém turnaji v italském Teramu. Pro dnešní svět je nepředstavitelnou skutečností, že do města vzdáleného 1300km děvčata odjela třemi osobními auty mj. Škoda 120J. Za úspěchy a aktivitami dívčího házenkářského klubu stál zejména právě pan Milan Prokeš, jehož smyslem života byla práce s mládeží, ale kromě sportu, organizoval také dlouhé roky například letní tábory. Odměnou pro něj byla jistě nominace na pozici trenéra krajského výběru olympijských nadějí nebo úspěchy jeho svěřenkyň, z nichž nám dovolte jmenovat a citovat tu v házenkářském světě nejznámější.

Renata Gerychová (Kuchariková), dřívější reprezentantka ČR, nyní trenér licence A v oddíle HC Zlín. Na pana Prokeše vzpomíná slovy: "DÍKY TRENÉRE" - TOUTO CESTOU BYCH CHTĚLA PODĚKOVAT MILANOVI PROKEŠOVI ZA NEJKRÁSNĚJŠÍ OBDOBÍ MÉHO SPORTOVNÍHO RŮSTU,ŽE MĚ UMOŽNIL USKUTEČNIT SVŮJ NEJVYŠŠÍ SEN REPREZENTOVAT ČESKOU REPUBLIKU NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNÍ,HRÁT CELOREPUBLIKOVÉ SOUTĚŽE DOROSTENEK A ŽEN A VYSTUDOVAT VYSOKOU ŠKOLU SE ZAMĚŘENÍM TRENÉR  HÁZENÉ. DĚKUJI MOC RENATA GERYCHOVÁ

Uznání ho však nečekala jen ve světě házené. V rámci Karlovarského kraje získal v roce 2007 cenu Křesadlo, což je uznání pro obyčejné lidi co dělají neobyčejné věci. Cílem tohoto ocenění, které uděluje Národní dobrovolnické centrum Hestia spolu s Mateřským centrem Karlovy Vary, je ohodnotit dobrovolníky, kteří ve volném čase pomáhají druhým. Tady přišla cena na každý pád do těch nejlepších rukou.

Poslední poctou pro velkého člověka z malého města, který se od sezony 2003/4 po více jak třiceti letech stáhl z aktivního házenkářského dění, bylo osobní předání ocenění za celoživotní přínos házené během XXXIX. ročníku Kynžvartského poháru, které provázel nekončící potlesk všech zúčastněných.

V roce 2015 pro turnaj nová etapa, symbolicky právě XL. ročník Kynžvartského poháru bude zároveň hrán jako I. ročník memoriálu Milana Prokeše. Ten se na nás dívá již z házenkářského nebe. Věříme, že jeho srdce plesá nad očekávanou rekordní návštěvností, nad elánem lidí, kteří pokračují v jeho díle dál a nezapomínají na toho, kdo házené v Lázních Kynžvart vdechl pravou sportovní duši.

A jak se vzpomíná na pana Milana Prokeše?

Miroslav Sabadin, tajemník sportovní unie Chebska, bývalý trenér házené v Chebu: Pan Milan Prokeš byl člověk s velkým a otevřeným srdcem pro všechny.  Svým přístupem, chováním, trpělivostí, trenérským a zejména lidským přístupem po sobě zanechal dlouhou řadu generací, která na něj nikdy nezapomene a vždy si vzpomene. Měl jsem tu čest, že mě svými klidnými, rozvážnými a „ otcovskými„ radami poznamenal a ovlivnil. Pane Prokeš, děkuji VÁM a nikdy nezapomenu.

Antonín Střelec, trenér házené: Kynžvartský pohár byl pro mne vždy velkou srdeční záležitostí. Vždyť se sem sjížděly na závěr sezóny ty nejlepší týmy republiky včetně německých. Když jsem sem přijel poprvé jako"duklák", nestačil jsem zírat, s jakými lidmi jsem se setkal. Tady byla vždy upřímnost a pohostinnost na prvním místě. Navíc jsem zde potkal člověka, nad všechny vzácného, s kterým nás potom pojilo nerozlučné přátelství, a bez kterého by ani Kynžvarťák asi nemohl být. "Strejda" jak mu všichni s oblibou říkali, měl vždy úsměv na tváři, a kdyby se snad měl rozkrájet, aby turnaj byl TOP, tak by to taky udělal. Odměnou denních bojů byly vždy kouzelné večery ať už při kytaře nebo co kdo "zabékal" Jsem nesmírně rád, že Kynžvarťák díky novým obětavcům opět žije a já se s Milanem Prokešem - našim"strejdou" mohl opět vloni setkat. A byl to zase on, který všude rozdával radost. Milane," i když to teď sleduješ v tom házenkářským nebi " věř, že jsi zde nechal mnoha házenkářským pokolením házenkářský svátek, na který se nezapomíná. I když jsem tě štval, že jsem zde pořád vyhrával, věř tomu, že tvá památka tady bude věčná a vzkazujeme ti tam nahoru, že Kynžvarťák žije a bude žít dál a všichni s velkou úctou vzpomínáme na tvoji památku.

Pojítko právě s Antonínem Střelcem dokazuje, jak moc bylo nadšení a odhodlání pana Prokeše velké a nakažlivé. Ten se totiž během vojenské služby v roce 1982 dostal právě k nám na „západ“ a Kynžvartským pohárem byl natolik nadšen, že prohlásil: do roka založím házenkářský oddíl ve svém rodišti ve Veselí nad Moravou. Tak se stalo, a po 12 měsících neregistrované činnosti byl v roce 1984 založen dnes velmi úspěšný oddíl HC Veselí nad Moravou, v jehož nejúspěšnější sezoně 2011/2012 družstvo žen vyhrálo Český pohár a historicky poprvé také dlouhodobou část česko-slovenské interligy. V play-off o český titul družstvo ve finále podlehlo Porubě a získalo stříbrné medaile.

I když sám pan Prokeš netrénoval žádné družstvo z nejvyšších seniorských soutěží, jeho stopa je v házenkářském světě jistě nesmazatelná a věřme, že podobných lidí nadšených pro náš sport bude stále více a více.